Ukázka s otázkami

Vždy si přečtěte ukázku a nejprve ji svými slovy převyprávějte. Pokud si chcete děj zapisovat, zapisujte si jej co nejpodrobněji, ale také svými slovy. Pokud se vám líbí některé obraty, věty, či slova, také si je zapište. Teprve potom odpovídejte na otázky. I na ně odpovídejte celými větami a své odpovědi si tentokrát vždy zapisujte. Čím podrobnější budete, tím jednodušeji se vám potom vše bude učit a vybavovat v budoucnu.

PROLOG
Staré domy jsou jako staří lidé: plny vzpomínek. Mají svůj osobitý život a tvář. Jejich puchřející zdi vsákly již snad všechny pachy, které přebývají v blízkosti lidských příbytků. Dávno z nich vyprchala nic neříkající vůně malty a vápna, tak příznačná pro ty moderní a někdy i trochu fádní krabice v předměstských pláních, které se dosud nevzmohly na své dějiny. Zdi starých domů jsou živé. Jsou oživeny osudy, které se mezi nimi odehrávaly. Co všechno viděly? Co slyšely?
(...)

1. V jakém prostředí se bude odehrávat příběh?
2. Čím se staré domy liší od nových domů?
3. Jakými obraznými pojmenováními autor popisuje domy?

Otec se shovívavě usmíval, když zařizoval tento študácký kamrlík z nepotřebného skladiště za jeho počestnou živností. Dveře tu byly dvoje: jedny do krejčovny, ty byly vždycky zavřeny zevnitř, druhé vedly přímo na chodbu. Ta nuzota zařízení, splašeného za babku po staroměstských vetešnících, nic neubírala pelíšku na útulnosti. Tady bylo možno číst a snít. Tady byl člověk dokonale samostatný a dospělý. Stačilo jen zavřít dveře.
(...)
Měli se s tátou rádi. Táta uměl být velkoryse chápavý, jednal s ním jako s dospělým a s rovností, kterou dovede osmnáctiletý muž ocenit, neměl nemístné otázky, a proto nebylo ani třeba lhát. Prostě rozuměli si snad právě proto, že byl mezi nimi věkový rozdíl více než čtyřicet let. Vyrůstal jako jedináček, pozdní ratolest stárnoucích manželů, pod křídly jejich věčných starostí.
Staří jsou pošetilí a ustrašení, třeba mít s nimi trpělivost. Slyší růst trávu a v každém koutě pro ně číhá nebezpečí. Hlavně máma: To nesmíš, to nesmíš. Máme jen tebe, Pavle! Pavlíčku! Do ničeho se nezapleť, dítě naše!
(...)

4. Co jsme se dozvěděli o Pavlovi?
5. Co Pavlova rodina?
6. Jak vysvětlíte: slyší trávu růst, v každém koutě číhá nebezpečí, študácký kamrlík, veteš, za babku

Samozřejmě: Je válka, Němci ohryzali hranice a teď se rozvalují v celé zemi. Zprávy o vítězstvích na souši, ve vzduchu i na moři doprovázené bubny neberou konce. Říká se tomu Protektorat für Böhmen und Mähren, ale starý Čepek důsledně jmenuje tenhle vypráskaný státeček - protentokrát.
(...) V boudě abys bifloval životopisy nacistických svatých, nechceš-li spolehlivě proletět před německým inspektorem při matuře. Also, sagen Sie mir, wo wurde Adolf Hitler geboren? Und jetzt etwas über das Winterhilfswerk! (...) Člověku je jednou osmnáct, strašně cosi chce, aniž rozezná co, je to jen jakési veliké chtění a žízeň v těle, jitřivá touha nedosti zřetelná, ale silná, až bolí. Protektorát je otrava, škola je otrava, co dělat? Naučit se žít na malém prostůrku, přikrčeně, naučit se žít to nudné, rozvleklé prozatím, trápit se hloupostmi, bavit se hloupostmi, neboť hlavou zeď...a tak dále! A dívky, plaché, prchavé schůzky na Petříně, zakončené neobratným polibkem před zavřenými vraty domu, mdlá vůně voňavky, zvědavost a touha prostoupená zahanbující bázní před čímsi neznámým, dosud neobjeveným, ale tu zaháněl, tu si nepřiznával. A to je vše! Ty, uvažoval občas nad sebou, tak to není správné! Snad! Jsou tu Němci, zavírají lidi do kriminálu, zabíjejí ... Ale co zmůžeš proti světu, když už jej staří tak beznadějně zpackali? Vletěls do něho bez vlastní viny. Vybral by sis onačejší, ale nikdo se neptal. A tak tedy - prozatím. Beztak: uděláš maturu, slupne tě zbrojní fabrika jako smetí, snad povandruješ s uzlíkem v hrsti do rajchu, ale ne jako Honza z pohádky, ale jako totálník, a tam budeš hnít, hnít, dělat nenáviděnou práci, dokud celá ta hanebnost neskončí. Prašivé, ztracené roky! Své sny o životě račiž odložit na neurčito, utrum! Ale žít se přece musí. Jakkoli! I dnes... (...) Kolik to bylo dnů? Jak začaly? Jednoho dne skončily v oktávě B maturitní písemky...
(...)
7. V jaké době se odehrává příběh? Vyhledejte v textu všechny doklady o dané době.
8. Vysvětlete slova a obraty: protentokrát, zpackat, onačejší, povandruješ, do rajchu, totálník
9. Po čem Pavel touží?
10. Jaké má reálné možnosti, co ho čeká doopravdy?

KAPITOLA PRVNÍ
(...)
Písemky měl za sebou, hlava dosud brněla dopoledním vypětím, v kapse zahříval lístek do kina, ale zbylo ještě dvě hodiny času, na týdeník se nechodí. (...) Zamířil do parku, odhodlávaje se v klidném soustředění vyšlukovat večerní cigaretu.
A tam se potkali.
Posadil se na samý okraj lavičky, uvědomuje si bez zájmu, že na druhém konci kdosi sedí. Byl v první chvíli tak zahrabaný do svých myšlenek, že ji ani nevnímal. Byla pro něho jen stín, obrys cizího těla, nic víc. Natáhl před sebe dlouhé nohy a zažehl cigaretu. (...) Zívl.
Vzdech? Sklapl pusu a obrátil hlavu.
Seděla stále na opačném konci lavičky, podivně do sebe zachoulená. Černý kufřík na klíně objímala pravou rukou, tiskla jej k hrudi, jakoby se bála, aby jí ho někdo nevytrhl. Hlavu skloněnou na prsa, viděl ji jen z profilu. V slabém šeru prosvítala tvář pod temnými vlasy. Pod látkou letní sukně kolena těsně připnutá k sobě.
Byla tak nehybná, zdálo se mu, že spí. (...) Po chvilce si s údivem všiml, že pláče. Potlačovaný, skoro neslyšný pláč pochvíval ohnutými rameny, vzlykání děcka.
Odhodil oharek na cestu a těžce se odhodlával.
"Stalo se vám něco?"
Nepohnula se, nevzhlédla. Otázka utkvěla v tichu bez ozvěny. Odkašlal a přisunul se blíž.
"Vy pláčete?"
Potřásla hlavou, ale umíněně mlčela. (...)
"Mohu vám nějak pomoci?"
"Ne. Nechte mě, prosím vás! Nevšímejte si mě!"
"Ale já totiž ... vy ... vždyť pláčete ... Já jen ... nemyslete si ..."
Poslouchal své zpřetrhané brebtání a připadalo mu, že z něho mluví kdosi druhý. Zahanbeně se odmlčel (...) Hm... co teď? uvažoval s pochroumanou sebedůvěrou. Sebrat fidlátka a odtáhnout, když neumíš ani kloudně oslovit dívku, kterou neznáš z chodeb školy. A vůbec... Čas utíkal (...)
Vzpřímila se, jako by chtěla vyskočit a utéci.
Vůbec už nerozuměl. Pokrčil bezradně rameny.
"Jděte pryč!"
"Ale proč ... Vždyť já ..." (...) Zřejmě poblázněná holka, pomyslel si nahněvaně. Nechal ji a ona teď fňuká v parku na lavičce a přemýšlí o sebevraždě. Snad si chce nastrouhat sirky do mléka, hu! Jak se naježila. Možná že se dělá zajímavou jako všechny ženské. A já? To tak! Sbohem, slečinko, a na neshledanou, račte si ulevit, když s vámi není kloudná řeč. Já při tom nemusím asistovat. (...) hmátl po sirkách. A současně rozhodně vstal. (...) Ulekla se. Vyskočila a postavila se v obranné poloze proti němu. (...) I v komíhavém světle, které klouzalo po dívčí postavě proti němu, si stačil povšimnout, že na pomačkaném kabátku je přišita jasně žlutá hvězda s černým nápisem vprostřed: JUDE.

11. Kde se Pavel s Ester potkali? Jak?
12. Jaký je Pavel?
13. K čemu slouží užité apoziopeze?
14. Co si o Ester v první chvíli pomyslel?
15. Když si Pavel všiml nápisu JUDE, co myslíte, že udělá?
16. Vyhledejte obrazná pojmenování.

KAPITOLA DRUHÁ
(...) Ukázal prstem na její kufřík.
"Co tam vlastně máte?"
"Všechno. Nic zvláštního. Šaty, kartáček na zuby. Knížku, kterou mám ráda. A ještě ... Zdaleka to neváží ani těch padesát kilo, které povolili, ale já ani víc nemám."
Nechápal.
"Proč zrovna padesát kilo?"
Vyložila mu všechno kostrbatými větami, zmateně a na přeskáčku, ale hlavnímu porozuměl. Žila s rodiči v městečku blízko Prahy, otec byl lékař. Pak přitáhli Němci, její starší bratr uprchl kamsi na východ nebo na západ, nikdo neví. V posledním roce bydlela v Praze u příbuzných, tátova sestra se provdala za - árijce, smíšeným manželstvím dávají prozatím pokoj. Podařil se takový malý podvůdek... Snad tak se stalo, že táta šel s mámou do Terezína dřív, loni v listopadu. Tři měsíce od nich nedostala ani řádek. Myslíte, že tam nejsou? Proč tedy nepíší? Smluvili se na šifrách, aby mohli psát trochu otevřeně. V prvních dopisech si moc nestěžovali, ale možná že ji nechtěli postrašit. Myslíte, že tam ještě jsou? Co myslíte? kladla mu naléhavé otázky.
Krčil bezradně rameny, nevyznal se v těch věcech a dosud o nich ani řádně nepřemýšlel. Nu a co dál? Co dál? Přednedávnem došlo na ni, v kapse má povolávací lístek do Terezína s výpočtem všech trestů, nedostaví-li se v předepsaný den na předepsané místo do předepsaného transportu. To je vlastně všechno.
"A kdy se máte dostavit?" zeptal se bezvýrazně.
"Měla...," vydechla. "Dnes ráno."

17. Vysvětlete svými slovy, co Ester udělala? Jaké následky může mít její chování?
18. Co všechno víme o Esteřině rodině?
19. Jakou funkci mají v textu apoziopeze?
20. Jaké informace o opatřeních vůči Židům v textu vidíte?

(...)Tady! Teď tiše za mnou! Těžkým klíčem otevřel domovní vrata, vedl ji za ruku po temném schodišti do prvního patra, menší klíč cvakne v zámku a tma nevětraného pokojíku jim dýchne do tváře pachem tabáku a plísně. Vstoupil do pokoje první. Dveře z chodby přibouchnou dívce za patami.
Snad nás nikdo neviděl, uvažuje chlapec. Snad! Nerozsvěcovat! Potmě došel k oknu a na okamžik vpustil dovnitř čerstvý vzduch. Pak zavřel okenice a spustil voskovaný zatemňovací papír. Všiml si letmo, že je po levém okraji trochu natržen, slabě jím prosvítalo. Bude nutno jej rychle spravit, zauvažoval už po bůhvíkolikáté. Nahmatal tlačítko stolní lampy, stiskl.
(...) Obrátil se na svou návštěvnici. Postávala dosud nehybně u dveří vedle svého kufříku, těkala oslepenýma očima po čtyřech holých stěnách a byla nesvá. Kde to jsem? ptaly se temné oči. Kdo jsi ty? Proč jsi mě sem zavedl? Co ode mně chceš? Porozuměl jim.
"Udělejte si pohodlí. Teď tu budete bydlet."

21. Co Pavel udělal? Proč? Jak byste jednali vy?
22. Jaké následky může mít Pavlovo jednání?
23. Co znamenají slova: letmo, zatemňovací papír.
24. V ukázce je několik velmi krásných obrazných pojmenování - najděte je.

(...) Dlouho hleděl otevřenýma očima na strop, snaže si na něm představit bílou tvář s velkýma a temnýma očima, vzrušení plašilo spánek. Spát, musí spát, až vyjde slunce, rozběhne se k ní ...
Zítra, zítra!
Druhý den odpoledne hlásily všechny tlampače městu, že ráno 27. května 1942 byl spáchán v Praze atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Čísi tvrdý, striktně neosobní hlas, hlas-stroj rozsévaný tlampači po ztichlých ulicích, se rozléhal mezi stěnami činžáků, ozvěna jej lámala.
Zarazil ho na nároží jejich ulice. Naslouchal mu se zatajeným dechem, ale v první chvíli rozuměl jen útržkům, z nichž nebyl dost moudrý. I ostatní lidé, chodci na dlažbě, nejdříve nechápali. Otázky v očích.
Co se vlastně stalo? Poslouchejte!
... na dopadení pachatelů ... deset miliónů korun ... nad okresem oberlandratu ... civilní výjimečný stav ... zákaz vycházet z domu od jedenadvacáté hodiny ... uzavírají se veškeré ... kdo se ... v uvedené době objeví na ulici, bude zastřelen ...
Za hlášením byla chvilka udiveného ticha. Tramvaj v něm sjela lhostejně dolů po hlavní třídě, naříkajíc nenamazanými brzdami.
A pak se ozval hlas znovu...

25. Kdy, kterého dne, se Pavel poprvé potkal s Ester?
26. Jaká opatření byla vyhlášena po atentátu? Co to znamená pro Pavla a Ester?
27. Napište jména knih a jejich autorů, ve kterých se také hovoří o atentátu, jejichž děj také souvisí s atentátem na Heydricha.
28. Jakou roli tady hrají apoziopeze?
29. Označte v textu obrazná pojmenování.
30. Co je to tlampač, striktně, výjimečný stav.
31. Uprostřed je věta: Zarazil ho na nároží jejich ulice. Kdo zarazil, koho kdo zarazil?

TŘETÍ KAPITOLA
"A hele! Praštili se přes kapsu!" poklepe Čepek ukazováčkem na noviny. "Deset miliónů tomu, kdo pozná tenhle dámský bicykl, čepici a aktovku. Ukaž, Pepíku, nešťourej se v nose a naval čepici, ať ji omrknu. Mně by ty prachy přišly náramně vhod. A tady ... Osoby, které se zdržují v pro ... protentokrátu, aniž by se přihlásily k pobytu, musí se ihned přihlásit... Kdo by se do soboty ještě bez přihlášení zdržoval ... bude zastřelen. Rovněž budou zastřeleny ty osoby, které nepřihlášené osoby pře ... přechovávají! Chmm... Hned se mrknu pod stůl, jestli tam neskladujeme nějakého atentátníka," dodá vážně s nakrčeným čelem a mrkne po šéfovi. "Jak tě znám, Alois, ty nemáš rád oplétačky."
"I dej už s tím pokoj," šeptne mistr nevesele.
"A copak! Černé na bílém, nic nepřidávám."
V dusném tichu naráz ustane klepání pravítka o žehlicí prkno a krejčí obrátí hlavu k oknu. Chlapec tam sedí trochu předkloněn, s tváří stále obrácenou do ulice přeťaté vprostřed dlažby ostrým stínem. Nelíbí se mu v posledních dnech, příliš mlčí.
Konečky štíhlých prstů se smeknou po hraně stolu.
"Co je s tebou, Pavle? Není ti špatně?"

32. Doplňte seznam opatření, která byla vyhlášena v souvislosti s atentátem. Jaké důsledky má nové opatření pro Pavla a jeho rodinu?
33. Co byste Pavlovi poradili, jak by se měl zachovat?
34. Čepek je tatínkův pomocník, jak byste ho charakterizovali? Jak reaguje na nebezpečí, které se kolem plíží?
35. Vysvětlete: Černé na bílém, nic nepřidávám.

(...) ... a rovněž budou zastřeleny ty osoby ...
Víš ty, jak chutná strach? Tak slaně, ale ne jako sůl. Je to divná zima, probouzí se ti ve vnitřnostech, zachvívá jimi, stonožka se studenými nožkami putuje po páteři, zabloudí k srdci a dotkne se ho. A rázem zmizí. Otřepeš se a chvíli na nic nemyslíš. Nic! Nic se neděje! Ale ... Za okamžik ti vstoupí chlad zase do rukou. Zvlhnou na dlaních a slabě se pochvívají. Styděl se za to chvění. S námahou se mu jakžtakž podařilo odvést myšlenky, zaměstnávat je stovkami obyčejných starostí. Podobalo se to odlivu, ale vzápětí příliv prostého vědomí ho přehrnul těžkou vlnou. Je tam! Všechno se znovu vystřídá a prolne. Mračno, z něhož by mohlo pršet, bůhvíco, a třeštivá, nesmyslná radost, kurážný nápěv z hrudi, jen tak natruc.

36. Jakými slovy popisuje Jan Otčenášek strach?
37. Čeho se Pavel bojí?
38. Co všechno musí Pavel zařídit, aby Ester mohla zůstat v jeho pokojíku? Sepište si to všechno. Vzpomeňte, jak se za války získávaly potraviny. Starý dům je určitě pavlačový, kde jsou tam záchody? Co voda? Co volný čas?

ČTVRTÁ KAPITOLA
... což se nápadně podobalo krádeži. Už před činem mu zběsile bušívalo srdce, sousta se mu povalovala na jazyku a chutnala jako popel. Večeřívali v těch dnech v napjatém mlčení, příbory protivně cinkaly o porcelán a Pavel s očima tvrdošíjně sklopenýma do talíře se ošíval pod pátravými pohledy otce. Bude stále těžší nenápadně odnášet talíř do svého pokojíčku, oddělit pro ni skrovnou porcičku do ukradeného kastrolku. Učiněný zázrak, že to neprasklo!

39. Jak získává Pavel pro Ester jídlo?
40. Jaké má pocity, když jídlo zajišťuje?

(...)A zazdálo se mu, že si ti dva starouškové smluvili hru. Hru na klid. Dobrá! Přistoupil na ni, okázale zívl a sháněl cosi k jídlu. Teprve když nepřítomně popíjel řídkou kávu páchnoucí po cikorce, tváře se, že ho nic tak nezajímá jako otlučený plecháček, ozval se otec.
Položil rozevřeného Jiráska na ubrus.
"Nechceš nám něco říci, Pavel?"
Postavil dopitý hrnek na stůl a zavrtěl hlavou.
"Ne... nevím co."
"Chodíš jako náměsíčník. Je to osmnáct let, ale přesto se bojím, aby nezahodil rozum. Víš, co se stalo. Rozumnější je být doma..."
Odmlčel se, když zachytil pohled syna. Našel v něm jen nesouhlas, němý, zatvrzelý nesouhlas se svými slovy.
"Nevím, co pořád na mně vidíte," řekl Pavel a vstal. Stiskl kliku a bez dalšího slova vklouzl do pokojíku a přibouchl za sebou s nechtěnou prudkostí dveře. Když zůstali sami, odložila žena dřevěný hříbek, slyšitelně klapl o desku, a podívala se mlčky přes kostěnou obroučku brýlí na muže. Vstal rovněž a chystal se jít spát.
"Ne, lhát neumí. Ani nechce," odpověděl jakoby sám sobě. "Ještě ne!"
Bezradně pokrčil rameny a sklapl knihu.

pozn.: cikorka je pražený drcený kořen čekanky obecné, používá se jako náhrada kávy

41. Jak celá situace s Ester poznamenala Pavlův vztah k rodičům? Co si asi jeho rodiče myslí?
42. V ukázce se nachází synekdocha, tedy typ metonymie, najděte ji.

PÁTÁ KAPITOLA

(...) Kromě bezmocného hněvu, kvasícího v kdekterém srdci, byl hlavním pocitem ve dnech, které následovaly, strach. Zalehl město jako zpocená venkovská duchna, pod níž se zdávají jen tíživé sny. (...) Kouřil se z uličních tlampačů ze stránek novin.
"Nač myslíš?" ptala se, když ho přistihla v chmurném zamyšlení, s čelem nakrčeným vráskami. Občas se takhle zapomenul a její hlas pak zalétal do svíravých představ jakoby z velké dálky.
Objel si dlaní tvář a vynutil na ní mdlý úsměv.
"Na hlouposti. Takové všední starosti... nic zvláštního."
Ale tušil, že ji neoklamal. Vzal ji do náručí, ústy jí zavíral oči, pak zabořil obličej do vlasů, utíkaje do té hebké, vonící tmy před myšlenkami, které v něm vytrvale ryly.
Kdybys věděla, říkal jí v duchu, kdybys tušila...
Žhavý červen dýchal do ulic, parky hýřily barvami letních květin jako kdykoliv jindy, slunečko sedmitečné se vyšplhá po nastaveném prstu a rozepne křidélka jako kdykoli jindy. Cosi surového bylo v té netečné lhostejnosti přírody, šílela pod horkými paprsky růstem a bujením, zatímco salvy výstřelů se rozléhaly z kobyliské střelnice po městě. Popravčí sonderkommanda měla plné ruce práce. Hlavně pušek nestačily nestačily vychladnout.
... a rovněž budou zastřeleny ty osoby ...
Mám tě ráda, šeptala mu mezi polibky. Líbali se se stálou dychtivostí, ale myšlenky ho dostihovaly i v okamžiku, kdy cítil její ústa. Před očima vyvstávaly seznamy s docela obyčejnými, všedními jmény, jaká nosí kdekdo.
Stékala po prvních stranách novin mezi udýchanými prohlášeními protektorátní vlády a zprávou vrchního velitelství branné moci o obkličovací bitvě u Charkova, četla se na plakátech vedle programů kin a reklamy na ústní vodu. Odůvodnění skutkové podstaty drtivě stručné: odsouzení poskytovali vědomě úkryt policejně neohlášeným osobám - prásk! - schvalovali atentát - prásk! - vyzývali k podpoře pachatelů - prásk, prásk! - odsouzeni pro nedovolené držení zbraní - prásk - Mám tě ráda! Můj bože, za co se ještě bude střílet? Za pohled, za špitnutí přes rameno, za výdech, za nedovolené držení života! Prásk! Prásk! Telefony na pražské centrále gestapa se zmítaly na vidlicích, zprávy pršely, zmatené údaje, udání ze msty, nadávky, kletby, vypisovaly se další miliony za nicotná sdělení, která by vedla k dopadení pachatelů. Kde jsou? Existují vůbec? Snad už jsou mrtví a střílení nikdy nepřestane. Protože jen hektolitry teplé krve mohou pomstít člověka , který zahynul na posteli s rozstřílenými játry. Aparát horečně pracoval, šeptanda, zvětšená do paniky, mlela naplno.
Mám tě ráda...
Jména, jména, jména. A adresy. A výstřely.
A další seznamy. (...) Bez námahy si představil mezi nimi své jméno. Pod ním tátovo. Mámino. A tady Čepkovo. (...)

43. Popište, co vše zvyšuje strach ze smrti, z odhalení.
44. Srovnejte přírodu s probíhajícími dějinami.
45. Jak se s projevy heydrichiády vyrovnává Ester?
46. Co znamenají slova: duchna, aparát pracoval, telefony se zmítaly na vidlicích, branná moc
47. Jak vše vnímá Pavel? Čeho se bojí?

(...) Jednou, když šel za soumraku k ní, ohlédl se na nároží přes rameno, spatřil ho nedaleko za sebou. Pospíchal za ním napadaje na pravou nohu, jen tak v listrovém utíkáčku a s kloboukem na řídkých šedinách. V prvním přeletu hněvu prudce přidal do kroku. A stále zrychloval. Skoro utíkal. Letmo se ohlédl a s trapným úlekem si všiml, že i on běží. Ošklivý pohled! Belhavý, stařecky udýchaný běh, lapání po vzduchu. Fuj! Zabočil za roh a jako uličník vklouzl do průjezdu domu, skryl se za vraty. Se srdcem šílícím v hrudi sledoval tátu škvírou mezi nedovřenými dveřmi. Spatřil ho, jak se smutně rozhlíží po tmavnoucí ulici, uštvaně dýchá a otáčí se na místě jako splávek na hladině, stařecky nahrbený, schvácený hanebnou honičkou. Otíral si kapesníkem opocené čelo, ovíval je kloboukem, Připadl mu náhle tak zestárlý a opuštěný, zmenšený a scvrklý starostí, ten unavený krejčík, maličký a neúspěšný živnostníček, dýchající jen a jen pro své blízké. Musel se přemáhat, aby nevyběhl s pláčem z průjezdu a nepověsil se mu na krk. Táto! Co mi můžeš říci? Nic! Bojím se tvého strachu, sám svůj sotva unesu, bojím se tvých očí. Bojím se tvého rozumu, táto. Mluvil bys o rozumu, ale co je mi teď platný? Co je vlastně rozum? Kde je? Máš ho ty? Mám ho já? Já nevím, táto! Rozumem bych ji mohl jen a jen vyhnat. Vypudit ji z úkrytu. Snad i - zabít. Mohl bych si snad říci: v sebeobraně. Tiše a promyšleně. A pak ji vzít do náručí, odnést ji ve tmě a přehodit zbaběle přes hřbitovní zeď. Jinde by ji už nepřijali. Ona už nikam a nikomu nepatří. Jen mně.
A tmě.
utíkáček - lehký kabát

48. Popište svými slovy obsah ukázky.
49. Jak vidí Pavel svého otce? Proč?
50. Co podle vás prožívají Pavlovi rodiče?
51. Čeho se Pavel bojí? Co si myslí, že by mu otec řekl?
52. Co byste Pavlovi poradili?
53. Objevuje se tu slovo tma. Co znamená?

SEDMÁ KAPITOLA

(...) A v té dobré chvíli byla jejich samota protržena a ani netušili, že malou škvírkou mezi pomuchlaným zatemněním a okenním rámem nahlédlo ze tmy do světla přimhouřené oko. Jeho pohled ošátral zdi a chatrný nábytek, pak na okamžik ulpěl na dívčím kabátku, přehozeném přes opěradlo židle, pod jehož klopou svítila žlutá hvězda, velmi nepodobná těm na obloze.
A zmizelo.
Těžký krok člověka zaduněl na spirále dřevěných schodů.
Starý dům zalehlo ticho.

OSMÁ KAPITOLA
Šla k druhým dveřím, otočila klíčem a prosmykla se lasiččím pohybem do temné krejčovny. Vyznala se tu už potmě, bezpečně se vyhnula šicím strojům a vycpanému manekýnu, na němž splihle viselo sestehované sako. Umývadlo bylo v rohu místnosti, poslepu nahmatala kohoutek. Rozepjala blůzku, pustila proud vody na paže. Bylo příjemné ponořit tvář do misky dlaní, šplíchat si studenou vodu za krk a do vlasů, nemohla se jí nasytit.
Tak se stalo, že přeslechla cvaknutí vypínače.
Vyjekla leknutím. Hmátla po ručníku a přitiskla si jej na nahou hruď, mrkajíc nechápavě do světla lampičky nad stolkem.
"A mám tě!"
Člověk stál ve dveřích z vedlejší místnosti, blízko ní, prohlížel si ji zvědavýma očkama přes obrubu brejliček. Jeho hlas jí byl povědomý. Člověk dlouhý jako bidlo, trochu nahrbený, měl olysalou hlavu a šklebil se na ni dobrácky, připomínaje postavu tajuplného staříka z pohádek. Vůbec z něho nešel strach, ale přesto ze sebe nevymáčkla slovo.
"Kdepak ses tu vzala, slečinko?"
Mlčela, zadrkotala chladem. Civěla na něho s rozšířenými zorničkami a pootevřenou pusou a tiskla ručník k prsům.
"Tak ty jsi ten skřítek, co nám tu v noci řádí," řekl člověk s tichoučkým chichotáním. "Však jsem si tě vyčíhal a teď jsem tě polapil. A copak ty? Proč mlčíš? Ty jsi němý skřítek?"
Zavrtěla hlavou, ale nedostala ze sebe ani pípnutí.
"Nu, nu... mě se bát nemusíš. Pěkně se ustroj a pak si o tom všem porozprávíme, viď?"

54. Jak je popsán tovaryš Čepek? Co myslíte, že udělá?
55. Napište co nejvíce synonym pro slova: ustroj se, polapil, nevymáčkla ze sebe slovo

DEVÁTÁ KAPITOLA
Zlá věc se přihodila o tři dny později. Lidé na pavlači se bez dlouhých úvah shodli na jednom: v tom má prsty Rejsek. (...) Nikdo nic přesně nevěděl. Rejsek? Vážně? (...) Bydlel ve třetím patře již odnepaměti, a přece žádný nájemník by nemohl s jistotou říci, že ho opravdu zná. Od doby, kdy se bezdrátovým domovním telegrafem rozneslo po pavlačích, že se paktuje s Němci, se o to nikdo ani valně nesnažil.
Pamatovali ho z dřívějška jako nedružného souseda, který žil za dveřmi svého bytu (...). Měl trochu povýšené chování (...) Vědělo se o něm, že měl na okraji města instalatérskou živnost, která beznadějně zkrachovala v dobách krize. Nesl to zřejmě těžce (...) Vyčouhlý synátor se vytratil z domu o dva roky později. Říkalo se, že studuje v rajchu na technice. Vidíte to? Rejsek! Čas od času ho viděli, jak dupe po chřestících dlážkách pavlače k bytu svého otce v naleštěných jezdeckých holínkách, s vyhrnutým límcem černého pláště a kloboukem naraženým do čela. Naposled ho spatřili před několika měsíci. Vyšel z bytu v nepadnoucí uniformě německého soldáta, s kufříkem v hrsti, líbali se na ústa a starý Rejsek oplácával svého vojáka okázale po zádech. Onoho večera se zpil ve svém bytě (...) Od té doby se to stávalo častěji, dům vzal mlčky a bez zájmu na vědomí: Rejsek se dal na chlast!

56. Co vše víme o Rejskovi.
57. Proč začal pít?
58. Co znamenají: soldát, bezdrátovým domovním telegrafem se rozneslo po pavlačích, paktovat se, v rajchu.
59. Najděte, jak vypadá uvnitř pavlačový dům, co jsou to pavlače, jak jsou uspořádány jednotlivé byty.

Přede dvěma dny se stala zvláštní věc.
(Rejsek) vyhrnul se ze svého bytu na pavlač, pozorován desítkami očí přes záclonky oken, v ruce držel přeložený papír. Zdálo se, že nevidí pro slzy, které se mu koulely po tvářích. Třásl se po celém těle. Zaklepal na sousedovy dveře, podal udivené ženě, která z nich vyšla, ten papír, a nedostal ze sebe kloudného slova. Mezi vzdechy se vysmrkal do strakatého kapesníku. Sousedka přečetla dopis, soucitně pokývala hlavou, ale neřekla ani slovo. Od ní se barák dozvěděl, co se stalo: jeho syn padl hrdinně na východní frontě v ofenzívě u Charkova za Vůdce a Velkoněmeckou říši. Tak, tak!
Vrátila mu dopis a zavřela dveře.
Zůstal na pavlači sám. Začal se štrachat po schodech do podkroví, zaťukal na dveře malířova ateliéru, a aniž čekal na pozvání, vrhnul se dovnitř. Bůhví proč šel zrovna tam! Znali malíře, byl to poctivý, i když podivínský člověk. Snad zatoužil Rejsek vylít své srdce u člověka právě tak opuštěného, anebo prostě proto, že jsou v životě chvíle, kdy žádný člověk nesnese být sám se svým hořem.
Po chvíli ho lidé viděli znovu. Valil se po schodech z podkroví jako nemotorný brouk. Zastavoval se, obraceje se s rukou na zábradlí, a volal ochraptělým hlasem ke dveřím ateliéru:
"Taky že jsem hrdý! To jste uhádl, vy ... Taky že jsem ... hrdý."

60. Co se podle vás v ateliéru odehrávalo?
61. Najděte synonyma pro slovo hoře.

Stál před očima zkušebních komisařů, odříkával vůdcův životopis jako automat, s němým hnusem v srdci, všechno lhostejné, trýznivé, absurdní. Chodil po chladných chodbách školy, tělo ovládané jen zvykem chůze a pohybu, vyhýbal se známým. Co je s vámi? zeptala se ho tvář třídního. Jste nemocen? Odpovídal jste slušně, ale nelíbíte se mi, chlapče.
(...) Propustili ho, uznali dospělým, dali mu pokoj! Jemu je to lhostejné. Je mu to všechno k smíchu. (...) Čerstvý plakát na nároží ho přibil k dlažbě. Přelétl očima s pocity chladu v kostech oznámení o vyhlazení jakési vesničky, jejíž jméno nikdy neslyšel. Kolem něho, za jeho zády se nakupili lidé, čtou mu přes rameno.
Mlčí, nedýchají...
Dospělí muži zastřeleni... ženy dopraveny do koncentračního tábora, děti ... náležité vychování! Budovy obce byly srovnány se zemí...
A vedle oznámení - další seznam zastřelených!

62. Kolikátého dne a roku skládal Pavel svoji maturitu?
63. Jak ve zkoušce uspěl? Čeho si učitelé všimli?
64. Jaká událost je na plakátech zaznamenána? Vyhledejte a zopakujte si konkrétní fakta.
65. Text je plný obrazných pojmenování, najděte jich co nejvíce.

K ní, rychle k ní! Šílím! (...)
"Nechoď tam, Pavle," zašeptala mužská ústa. Člověk nezpomalil krok. Uchopil ho za rukáv a jemně, ale s tvrdým důrazem ho táhl zpět.
"Co..."
"Oni! Přijeli si pro někoho. Já nic nevím..."
(...) Jak je vlastně dlouhá věčnost? Proč nejdou! Jakápak je to práce pro chlapy, pro dobře placené, vypasené mordýře? Umře jim stejně strachem v těch jejich prackách.
Vyšli ze vrat. Bylo jich pět, pět chlapských pořezů, neviděl jim do obličejů a byl rád. V obklíčení vypasených těl vyšel i prostovlasý, nemladý nestarý člověk. Šel jen tak v kabátě, s nezapjatým límcem košile. Vedli ho k dvířkům auta bez pout na rukou, jisti si svými pěstmi a revolvery, svou všední machou, že to z dálky vypadalo jako pozvání na výlet. Už jsou u auta, šofér se hrne za volant, dveře se rozevřou, motor poslušně zahuhlá.
Ten prostovlasý člověk se na okamžik zastaví a slunce mu padne na tvář, smaže ostrým světlem rysy, až vypadá jako žlutá a bílá skvrna. A ještě pozdvihne hlavu, rozhlédne se kolem, po ulici, po oknech domů s azalkami a fuchsiemi, za nimiž ho provázejí desítky očí, zhluboka dýchá, nabírá dech do plic a napřimuje se.
Ano, je to on: malíř z podkroví!
Jeden z těch pěti pošťouchne vybízivě člověka zezadu do žeber, vrazí ho do tmy vozu, prásknou dveře a černý automobil vyrazí s burácivým řevem vzhůru vyjevenou, omámenou ulicí.

66. Proč pořez? Kdo je mordýř?
67. Co dělá malíř pokojů, než nastoupí do auta? Proč? Vzpomeňte na Máchův Máj, 3. zpěv, porovnejte.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

a Čepek otci řekne, koho jednou v noci potkal v dílně
(... sousedka) zabavila matku, takže stačil otevřít v předsíni spíž a ukrojit ještě pár krajíců chleba. Na poličce uviděl i uzené zabalené v papíře. Bylo dosud nenačaté, neodvážil se je ukrojit.
Navlékl na sebe ve svém pokojíku novou kostkovanou košili (...) v šeru předsíně upoutal jeho pozornost bělostný balíček, který ležel na skříňce těsně u dveří na chodbu. Před chvilkou tam ještě nebyl, věděl to určitě. Ohmatal překvapeně papír, rozbalil jej a nahmatal v příšeří nakvap ukrojený kus mastného studeného masa s dvěma tlustými krajíci chleba. Nechápal nic.
Teprve, když se užasle obrátil, všiml si, že za ním u dveří jako temný stín stojí otec, zápasí s dechem, mlčí. Připadá mu, jako by se zmenšil.
Vydechl úžasem.
"Táto..."
"Pssst...!" zašeptá zlekaně krejčí a ukáže palcem do kuchyně, kde dosud žena rozpráví s breptavou sousedkou. "Vezmi to s sebou!"
"Táto... ty to víš ... ty to víš..."
"Mlč! Mlčíš, proboha!" přeruší ho otec zoufalým hláskem, chňapne ho ustrašeně za ramena a lomcuje jím, jako by ho chtěl probudit, uchránit od nerozvážnosti. "Maminka se nesmí nic dozvědět, slyšíš! Nic! Nic! Je nemocná, víš, že má slabé srdce... Já také nic nevím ... Nechci vědět! Ach ... pojďme k tobě do pokoje ... musíme si říci ... jak dál, proboha, jak dál!"

68. Celou dobu se Pavel bál, co by mu otec řekl. Jak ale nakonec otec celou situaci přijal? Jak se zachoval?

A vtom si v chabém přísvitu modré žárovky všiml, že je na dveřích cosi namalováno. Ne, to se mu zdá! Přiblížil oči, ale stále nic nerozeznával. A přesto... Bělalo se to i ve špatné světle.
Ohlédl se, škrtl sirkou.
Chladný úlek se mu vřízl do kostí.
Ta hvězda byla namalována neobratně, těžkou rukou, křídou. Dva křivé trojúhelníky, položené přes sebe, byly neveliké, ale viditelné. Udeřily do očí. Tuhl na místě. Jakési panické povely proletí tělem. Jako elektrický výboj. Co to znamená? Náhoda! Nesmysl, nemůže být, neblázni! Kdo to ví? Kdo to ví? A proč ... proč už dříve ... ježíšmarjá, já blázním... ale proč to všechno ... je konec, rychle něco ... JUDE, letělo mu bílé proti očím (...)

69. Co se stalo, když přišel Pavel ke dveřím svého studentského pokoje?

"Zítra odtud odjedeš. Posloucháš mě vůbec?" Přisedl a všechno jí vyložil. Zítra ji odveze k tetě na venkov. Vlakem to není daleko. Ona sice nesmí jezdit vlakem, ale když odpárá hvězdu a trochu se přestrojí, nikdo nic nepozná. Při troše štěstí se nic nemůže stát. Nemůže. Teta bydlí na samotě, pro první dobu tam bude v bezpečí, a on tam přijede za pár dní na prázdniny. Teta je hodná. Pak se uvidí. "Budeš tam žít jako v ráji. Jsou tam lesy, samé lesy a oblaka a vzduch. Musíš na čerstvý vzduch."

70. Jaký plán vymysleli? Co všechno by se mohlo pokazit? Je reálné, aby se podařil?

DVANÁCTÁ KAPITOLA
(...) "Koho chytili?
"No přece ... ty, co odkrouhli Heydricha... obklíčili je v pravoslavném kostele v Resslovce..."
"To je blízko odtud...?"
(...)
Jakási mužská postava vyběhla z bytu na pavlač se strašnou zprávou: "To jsou Němci... obkličují to tu všechno... i nás... Jděte se podívat z okna, je jich plná ulice, přijeli v autech... mají zbraně..."
Byla to pravda. Chvilky ticha, kdy ustalo hřímání palby, byly vyplněny jednotvárným hukotem automobilů z ulice. Zaslechli v nich chrustavý cvakot vojenských bot, práskání dveří, píšťalu, štěkavé povely překrylo nové hromobití (...)

"Teď to vidíte!" zaječel přiškrceně s pěstmi nad hlavou. (...)
"Co jsme měli všichni vědět?" lomcovala jím ruka.
Ohnal se kolem sebe: "Teď zapíráte... Všich... všichni jste věděli, že tady - tady za oknem... je židovka! Nehlášená! Je tam ..., najdou ji a pak pic! pic! Haha! K čertu..."
Čísi ruka ho chňapla zezadu kolem krku, druhá se pokusila umlčet jeho prskající usliněná ústa. Rval se s nimi na pohyblivých dlaždičkách jako vzteklý potkan. Tloukl pěstmi, zasáhl čísi žebra. Skučel v kleštích mužských paží, kopaje nohama do vzduchu, až zasáhl čísi holeň. Ozval se bolestný výkřik. Zahryzl se do ruky, která mu ucpávala ústa, se zuřivostí pominutého psa. (...)
"Pusťte pryč... pryč!" chroptěl do hřmotu palby.
"Neřvete! Upozorníte ty venku..."
"Ticho!"
Podařilo se mu vymknout se železnému sevření nepřirozenou silou šílence. Potácel se. Narazil tělem o zeď, zpitomělý vším, podnapilý, bušil se do prsou, na nichž plandala rozervaná košile, lapal po dechu. "Vy ... blázni ... já nechci ... slyšíte! Já nechci ... kvůli smradlavé židovce... ať pojde sama, dokud je čas ... já sám ... já sám ji vyženu z pelechu ... hned teď ji ..."

71. Co se stalo za historickou událost? Stručně si zapište fakta z textu i z internetu.
72. Proč Rejsek tak vyvádí? Co ho žene k tomu, co říká a dělá? Proč neprozradil Ester dřív?

Naléhavý šepot blízko tváře: "Pojď! Rychle, maličká... mě se neboj...!" Uvěřila, až když cítila, jak ji mužské ruce pozdvihují, položivou, nebránila se jim, když ji vlekly po podlaze.
"Vstaň přece," domlouval jí udýchaně hlas jako trucovitému děcku, "teď musíš vydržet, skřítku!"
Ruce ji upustily. Padla na cosi měkkého a cosi měkkého ji přehrnulo hřejivou, hebkou vlnou a rázem bylo ticho a tma. Povědomý, nakyslý pach látky zapařené žehličkou vnikl do chřípí.
"Tady lež ... a ani muk ... řeknu ti, až bude ..."
Kde je? Kufřík! Kde je kufřík! Nahmatala jej a přitiskla k sobě. Bude jej chránit. Svinula se do klubíčka, aby byla co nejmenší. Neotevřela oči.

73. Co Ester a Čepek udělali, když se Rejsek z pavlače dobýval do Pavlova pokoje?

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Dveře povolily. Podařilo se mu je rozsápat, vyrvat kliku. Zůstala mu v hrsti, ještě když se vedral celým tělem do pokojíku.
Šátral rukama po stěně, nahmatal vypínač, uštvaný dech mu hvízdal v plicích. Tupě se rozhlížel po prázdném doupěti. Promnul si hřbetem ruky oči, snaže se prohlédnout. Upláchla! Temné postavy mužů vstoupily za ním, nahloučily se mu mlčky za zády. Ucítil jejich dech na zátylku. (...)
"Co chceš?" štěkl ze tmy mužský hlas.
Otřásl se v úleku, krok vpřed, rozehnal se pěstmi.
"Kde je? Vím, že je tu schovaná...!"
Z komůrky se za ním vhrnulo pár temných postav. Stály mu za zády, obkličujíc ho v půlkruhu. Mlčely. Vykročil vpřed, kryje si oči před pichlavým paprskem.
Tvrdý hlas ho zarazil.
"Ani krok dál! A neřvi! Chceš, aby sem přišli ti ... z ulice? Zastřelí tě s námi! Jako psa..."
Vichřice palby se znovu pozdvihla, zachvěla okenními rámy.
"A kdo jsi ty?" zasípal Rejsek.
"Co je ti ...! Jsi zloděj? Co tu hledáš?"
"Ji... tu holku židáckou ... neschová se tu ..."
"Ožralý dobytku! Bůhví cos viděl. Táhni!"

74. Jak se vše vyvíjí?
    POKUD SI CHCEŠ KNIHU PŘEČÍST SÁM, NEČTI NÁSLEDUJÍCÍ UKÁZKY, JE V NICH ZÁVĚR KNIHY.

"Kam - skřítečku?"
"Pusťte mě!
"Vzpamatuj se! To jsem jen já ... Jsou venku, slyšíš?"
"Já musím ...," mumlají ty široké rty, "já už musím... musím jít ... vždyť by ho zabili..."

75. Proč Ester opustí bezpečí krejčovské dílny? Proč musí odejít?
76. Kdo venku čeká, proč tam jsou němečtí vojáci?

Vyřítila se z průjezdu.
Neslyšela už, jak se ze všech stran táhle rozhvízdaly píšťaly. Ani užaslé výkřiky honců, chraplavé povely! Všechno se upjalo k těm několika zbývajícím krokům do bezpečí. Už je tu!
Upadla jako podťatá naráz celým tělem na pokraj nepožatého trávníku, rozhozenýma rukama objala zemi, prsty nahmataly chladivou hlínu a vryly se do ní. Kapky ranní rosy třpytící se na rozhoupaných stéblech trávy jí spadly do vlasů.
Střelba ustala, nastalo ticho.
Ticho po bouři.
Nevnímala je. Nepohnula se, ani když k ní dupavým během po dlažbě dorazilo pár těžkých okovaných bot.
Zastavily se v trávě v kruhu kolem ní.
Chvíli postály: pak ji jedna nacvičeným, pomalým pohybem převrátila naznak, tváří k slunci. Kdosi překvapeně hvízdl a řekl klidným hlasem už docela beze zloby:
"Schau mal, Ernst! Da ist ja eine junge Jüdin..."

78. Jak skončila Ester? Proč?
79. Co byste Ester poradili, kdyby byl čas a měla možnost si vás vyslechnout? Souhlasíte s tím, jak se zachovala?
80. Co znamená nepožatý trávník?

EPILOG

Ty musíš žít, zaslechl v sobě hlas. Zná jej.
Leží dosud naznak, pootevřenýma očima civí do okna. Všední den se za ním klube z předjitřních červánků, obyčejný den na konci příběhu.
Stokrát se vracel po jeho niti zpět k oné nenápadné lavičce v parku a zase vpřed až k nepochopitelnému okamžiku... Nic se vlastně nestalo: vzal za kliku, vstoupil.
Pokoj byl prázdný! Nic!
Vlastně ani potom se nic nestalo. Zbylo jen hledání cesty, hmatání v prázdnotě. Otázky bez odpovědi. Proč všichni mlčí? Lidé i věci mlčí. Proč se nic nestalo? Proč se všechno vrátilo do bahnitých kolejí, ztuplo v plesnivém vzduchu protektorátu? Proč se nezřítila obloha?

81. Co Pavel čekal? A co se stalo? Proč?
82. Najděte v literatuře další díla, v nichž máme podobné hlavní hrdiny a podobný závěr, porovnejte příčiny smrti v tomto díle i v těch vámi vybraných. Co mají společného, v čem se liší?